Historie svateb: 11 zajímavostí + fakta o svatbě, která neznáte!

Historie svateb je plná zajímavostí. Proč se říká, že se lidé „berou“? Existoval trh na nevěsty? Jak se mohla nevěsta domoci sňatku s ženichem i proti jeho vůli? Proč byla erotika součástí dřívějších svateb? Chodíte dnes „pařit“ a netušíte proč se tomu tak říká? V tom případě je pro vás následující článek jako dělaný! 🙂

Proč se říká „brát se“, „přijít o věneček“ nebo „pod čepec“?

Nejspíš jste se nad tím nikdy nezamýšleli, ale není to těžké. Úsloví „brát se“ plyne přímo ze starých zvyků násilného únosu nevěst. Líbila-li se žena silnému ženichovi, prostě ji unesl (sebral). Některé takové únosy se zpětně „legalizovaly“ (nevěsta obvykle násilím ztratila počestnost), protože rodina si nemohla dovolit žít v hanbě. Od těch dob se lidé prostě „berou“.

Dívčí vlasy nebyly od narození stříhány, pouze průběžně upravovány, aby nepřekážely v práci. Byly brány jako odznak stavu ženy. Jen panny mohly chodit bez pokrývky vlasů, s ozdobami, nejčastěji věnečkem. Když se žena vdala, o toto právo přišla a vlasy musela ukrývat pod čepcem, šátkem, nebo svatebním závojem. Historie svateb říká, že „přijít o věneček“ znamenalo ztratit panenství, „jít pod čepec“ značí vdavky.

Vezmeš si toho, koho ti určíme!

Bývalo běžné (s podporou církve), aby rodiče mluvili dětem do výběru partnerů, případně je sami vybírali. Tento stav posiloval fakt, že neuposlechnutí byl hřích. Zároveň bylo stanoveno, že se mezi sebou nesmí brát příbuzní do čtvrté generace. Toto vše platilo v historii svateb navzdory faktu, že křesťanství přejalo dřívější římské právo, kdy oba snoubenci museli při církevní svatbě souhlasit s uzavřením manželství. Jinak bylo neplatné. V některých kulturách (např. v Indii) rodiče mají na výběr partnerů rozhodující vliv dodnes. U nás byl stav právně ošetřen již v době Rakouska-Uherska zákonem z roku 1890.

Historie svateb zná i rozlučku se svobodou. Probíhala jinak, ale „pařilo“ se pěkně už tehdy

Historie svateb - pareni

Na divokou rozlučku se svobodou zapomeňte. Dříve snoubenci před svatbou podstupovali očistnou koupel. I když na Ukrajině se tento zvyk rozvinul (v saunám podobných zařízeních) na tzv. „parení“. Což trochu té rozpustilosti přinášelo. Dívky nevěstě rozpletly vlasy, vysvlékly ji a umývaly. Přitom s ní popíjely a hodovaly. Na závěr jí polily studenou vodou. Ženich to měl s chlapci podobné. Ti ho ještě jako bonus oholili a ostříhali. Nám se místo zvyku dochovalo alespoň ono „pařit“, nebo jít „na pařbu“, které už dnes ani nespojujeme s historií svateb. 🙂

V Čechách a na Moravě se den před svatbou vyhrávalo před domem ženicha a nevěsty, kde se tančilo a zpívalo. Naposledy se také obcházeli svatební hosté s pozvánkou.

Pannu, tu si nechte doma!

Z nedávné historie svateb asi tušíte, že na požadavek pohlavní čistoty nevěsty byl kladen velký důraz. Dokonce takový, že některé musely podstupovat kontroly panenství. Kontroly prováděly pověřené osoby, kterými byly nejčastěji porodní báby. Co však nejspíš nevíte je to, že ještě v 10. století mohlo být panenství ženy pro Slovany před svatbou přítěží. Dokonce tak velkou, že dávalo ženichovi „právo“ nevěstu zapudit. Tehdy byla tím hlavním zejména záruka plodnosti. 🙂

Toho chci. Vezme si mě a basta!

Nebylo neobvyklé, že těhotnou svobodnou ženu vyhnal otec z domu. Byla pak vyzývána, aby na soudu uvedla jméno otce dítěte. Když neuposlechla zbili ji. Pokud označila jako otce nějakého svobodného muže, bylo mu přikázáno, aby si ji vzal. Jestliže by se tak nestalo, musel onen muž opustit vesnici (což si každý pečlivě uvážil předem a porovnával s tím atraktivitu nevěsty i příslušnost k „outěžku“). 🙂

Trhy na nevěsty

Ty byly zvykem třeba u našich východních bratrů. Na Slovensku, v 17. až 18. století se v určité pevně stanovené dny shromažďovaly ženy (nevěsty) na návsích a byly nabízeny přicházejícím mužům. Dívky na takových trzích měly vlasy ozdobené věnečkem, vdovy zelenými listy. Muž, který si vybral, ženu oslovil a odvedl rovnou do kostela na svatební obřad. Žádný vysněný svatební den nevěsty se nekonal. Jestliže se ale nevěstě nelíbil, měla možnost se ženichovi bránit a to i za pomoci příbuzných. Tyto svatby se staly historií od roku 1720 (na Balkáně se konaly ještě donedávna). 🙂

Házení kytice nebylo naším zvykem

Historie svateb - házení kyticí

Ačkoliv se v dnešní době jedná o velmi rozšířenou svatební tradici, házení svatební kytice není původní. Dorazila k nám z anglosaských zemí. Nevěsta se otočí zády a svatební kytici hází mezi svobodné ženy. Chycení svatební kytice by mělo znamenat, že se žena do roka provdá. Spadne-li kytice na zem, může to do rodiny přinést neštěstí. V našich zemích byly květiny tak velké, že se s nimi házet jaksi nedalo. U nás bylo tradicí, že si nevěsta ponechá svatební kytici jako vzpomínku na svatební den, nebo ji odnáší na hrob již nežijícímu rodiči některého z novomanželů. Házet se s nimi na našich svatbách začalo, až když si nevěsty nechaly vázat svatební kytice menších rozměrů.

Proč se nevěsta vdává v bílém?

Kdo řekl, že nevěsta musí být jenom v bílé? Ve skutečnosti nikdo. Bílé svatební šaty jsou „v módě“ od roku 1840. Tehdy se anglická královna Viktorie vdávala právě v nich a od té doby chtějí všechny ženy být jako královna. Vy si můžete libovolně vybrat svatební šaty podle postavy, střihu a stylu i barev. Třeba žluté, nebo červené. Jako v době před královnou. 🙂

Bylo věno legalizací odkupného?

Žena byla v dávné minulosti (v některých kulturách bohužel i v současnosti) považována spíše za majetek. První pravěké sňatky praktikovaly vzájemnou výměnu zboží nebo služeb mezi rodinami snoubenců. Od toho byl už jen krůček ke „svatební ceně“. To byl zvyk nomádských Oguzů. Ženich, který chtěl požádat o ruku ženu z druhého rodu, nejprve musel svatební cenu domluvit a zaplatit. Svatební cena se tehdy „platila“ zpravidla ve velbloudech, nebo jiných hospodářských zvířatech. Později se vše transformovalo ve věno, které dává naopak rodina nevěsty.

Výpomoc při svatební noci

Svatební noc se u některých Slovanů odehrávala i před zraky přihlížejících (těžko si představovat, jakým způsobem asi dvojici fandili) 🙂 a v případě neschopnosti ženicha dokončit akt ho zastoupil družba (obvykle starší bratr), kdy „rozdělanou práci“ s nevěstou dotáhl do konce. V Rumunsku ženicha v případě potřeby zastoupila starší zkušená žena…

Jak Evropou procházelo křesťanství, tradice se vyvíjely čím dál prudérněji (sex před svatbou byl hřích). Novomanželé sice už zůstávali v ložnici sami, za to je však netrpěliví a rozjaření svatebčané chodili přede dveře kontrolovat. Nic příjemného a podporujícího, pokud uvážíme, že pro oba svatební noc obvykle znamenala skutečné „poprvé“. 🙂

Žhavení novomanželů na svatební noc

Historie svateb - svatební noc

Dnes, kdy spolu obvykle partneři před svatbou několik let chodí (i žijí ve společné domácnosti), se může zdát tato potřeba z historie svateb jako úsměvná. Ovšem je třeba si uvědomit, že snoubenci dříve nebyli úplně poučeni o tom, co je čeká. Častokrát se ani pořádně neznali, nebo jeden z nich (obvykle nevěsta) byl ke sňatku donucen.

Potom se není čemu divit, že ke svatební veselici patřila zábava s erotickým podtextem s cílem navodit dráždivou atmosféru a nažhavit novomanžele na svatební noc. Jednou z nich byl třeba tradiční „žabský“ tanec. Tanečníci utvořili kolo: střídavě muži a ženy. Kolo se pomalými poskoky pohybovalo vpřed. Ženy si v určitou dobu přidřeply a muži za nimi napodobovali intimní styk. Je jasné, že takový tanec se rozhodně neobešel bez rozpustilého zvedání sukní (podprsenka pod svatební šaty, ani jiné svatební spodní prádlo se tehdy nenosilo!) a nebo všetečných dotyků. 🙂

Především na vesnických svatbách se děly podobné lechtivé záležitosti a nikdo s tím nesměl mít problém. Ať už se jednalo o sundávání svatebního podvazku (pokud se dražil, sundával jej místo ženicha vítěz dražby zuby z nevěsty), zdvihání sukní nebo společenské hry dovolující „všechno možné“. Vše za „bohulibým“ účelem vzrušení novomanželů na úspěšnou svatební noc. 🙂

Zdroje:

WALKER, Rob (antropolog na Universitě v Missouri).
JANČÍKOVÁ, Eva. Historie svateb od nejstarších dob po současnost. Praha : Nakladatelství Epocha, s.r.o., 2012. ISBN 978-80-7425-143-6

Ohodnoťte článek